Veslařský oddíl ČVK Praha

Historie Českého veslařského klubu Praha

Založení ČVK Praha spadá do doby politických a národnostních třenic vzniklých po roce 1897, kdy rakouský liberální ministr Badeni vydal jazyko-právní nařízení, která stavěla český jazyk na roveň německého jazyka, což vyvolalo nevoli Němců. To se mimo politického života projevilo také v životě sportovním.

Původní loděnice ČVK Vídeňský "Ruderverband" důsledně bojkotoval české kluby v naději, že vývoj českého veslařství znemožní. Pražský RC Regata, který se zúčastňoval pražských závodů a zachovával loajální postoj k českým klubům, nebyl členem rakouského "Ruderverbandu"; byl však nucen roku 1905 podat tomuto svazu přihlášku a byl také přijat. Tím byla dosažena dokonalá izolace českých klubů. VK Blesk měl tehdy silnou seniorskou čtyřku a těžce nesl takovou odloučenost. Proto podal také rakouskému svazu přihlášku. Ta však byla zamítnuta hned na výborové schůzi svazu. Protičeský směr ve Vídni udržovali delegáti německých veslařských klubů ze zemí Koruny české pod vedením litoměřických veslařů. RC Regata v Praze sám pociťoval nepříjemné následky zákazů startů s českými veslaři a již v příštím roce, na jaře 1906, žádal na valné schůzi rakouského veslařského svazu o povolení zúčastnit se všech mezinárodních veslařských závodů v Praze, bez ohledu na to, pořádají-li je členové rakouského svazu či nikoli. Valné shromáždění pořádané ve Vídni mělo 26 delegátů veslařských klubů, mezi nimi i delegáty z Prahy, Brna, Břeclavi, Litoměřic a Děčína. Návrh RC Regata rozpoutal bouřlivou debatu. Litoměřický delegát Dr. Riefenstahl návrh RC Regata potíral a zdůrazňoval, že německé veslařské kluby jsou především kluby národními a jako takové nemohou připustit styk s Čechy. Napadl pražské Němce jako podatele návrhu a mluvil o nich jako "o tzv. němčích", což u nich vyvolalo velké rozhořčení. Při hlasování potom nebylo dosaženo potřebné dvoutřetinové většiny a RC Regata se pražských závodů zúčastnit nesměl.

Mateřský přístav Takové byly poměry těsně před vznikem ČVK Praha. Tehdy VK Slavia měl dvojí klubové místnosti a loděnice – první v bývalé "Kartounce" pod Palackého mostem na Smíchově, kterých používali veslaři připravující se k závodům, druhé prostory na Střeleckém ostrově byly pro širší členstvo. V roce 1905 měla VK Slavia pořádat mezinárodní závody. Tehdy se správní výbor klubu usnesl, a by místnosti na Smíchově byly uzavřeny a všechen klubový život se soustředil na Střeleckém ostrově. S tím nesouhlasila část členstva, hlavně ti mladší, kteří chtěli pokračovat v závodním výcviku, i kdyby pražské závody neměli být pořádány. Tak vznikla roztržka, která vyvrcholila a skončila začátkem října 1905 vystoupením části členstva v čele s dlouholetým předsedou Josefem Rennerem.

Josef Renner, který vlastnil několik závodních a cvičných lodí, se založit nový klub. Zajistil bývalé místnosti VK Slavia v bývalé "Kartounce" u Palackého mostu na Smíchově. Místnosti potřebovaly úpravy, proto byla prozatím pronajata místnost v hostinci U Záboje, kde probíhaly pravidelné schůzky ve středu a v sobotu. Tam se také v sobotu 25. listopadu 1905 konala ustavující schůze ČVK Praha a předsedou byl zvolen Josef Renner. Klub na ustavující schůzi měl 32 členů, každý s povinným vkladem 50 korun. Když však mělo dojít k této platbě, počet členů se změnil na polovinu. Začátek byl opravdu těžký. Přistupovali však noví členové.

Takže již v únoru 1906, před zahájením první sezóny, měl ČVK Praha již 37 členů. Josef Renner přinesl do vínku novému klubu lodní materiál důstojný jakostí i počtem. Byly to 4 závodní čtyřky, 1 gigová čtyřka, 1 holandská dvojka, 4 skify, 1 skul, 3 joly a 2 pramičky, celkem 16 lodí. Zařízení klubu bylo dokončeno v březnu 1906. Klubovní místnosti tvořily 2 velké loděnice, šatna a salónek. Nábytek do salónku daroval Josef Renner. V loděnici byla zařízena sprcha napájená ruční pumpou z Vltavy. Největší část prací na úpravě nové klubovny vykonali členové sami. V dubnu 1906 začal první trénink závodníků nového klubu pod vedením ing. Richarda Dobrovského. ČVK Praha vstoupil do sportovního života a začal svou slavnou historii. Již v prvním roce získal několik vítězství a během několika let se stal předním veslařským klubem.

Členové klubu se však dlouho ze své loděnice netěšili. Koncem roku 1908 dostal klub ze svých místností v bývalé "Kartounce" výpověď. Pokladna byla prázdná, a tak byl dán návrh na likvidaci pro nedostatek financí na stavbu nové loděnice. Ale opět to byl Josef Renner, který svým vystoupením na schůzi dovedl vzkřísit u členstva nadšení a obětavost. Členstvo se na základy nové loděnice částečně složilo. Od knížete Schwarzenberka byl pronajat v Podolí pozemek, zakoupen dřevěný hudební pavilón z Jubilejní výstavy, který byl na jaře 1909 na novém místě postaven, a lodě byly přeneseny do této loděnice. V novém prostředí se pak začal rychle rozvíjet čilý ruch a brzy se dostavily první úspěchy.

Celková situace vedla správní výbor ČVK Praha k myšlence založení nového závodu, který by využil ke své propagaci respektu vybraného protektora. Oslovena byla městská rada královského hlavního města Prahy. Myšlenka byla tehdejším magistrátem akceptována a uvedena v život. Věhlas a vážnost závodu rychle rostla - vznikly Primátorské osmiveslice.

Loděnice s klubovnou v Podolí sloužila ČVK téměř 50 roků. Ještě před druhou světovou válkou připravoval výbor klubu výstavbu nové klubovny, neboť z dosavadních pozemků dostal ČVK Praha výpověď vzhledem k plánované nové pravobřežní komunikaci s tramvajovým pásem. Byl již vypracován projekt moderní loděnice. Přišel však rok 1939, druhá světové válka a všechny plány musely být odloženy na neurčito. Teprve 7 let po válce bylo započato s přípravou nové stavby loděnice na Schwarzenberském ostrově. Výstavby se zúčastnili všichni členové, kteří odpracovali tisíce hodin, a vlastníma rukama tak postavili moderní loděnici. Ostrov, na kterém budova stojí, je přirozený, ale byl uměle rozšířen potopením plně naložených člunů. Most který spojuje ostrov se břehem byl postaven jako experimentální stavba, kde bylo poprvé použito metody předpjatého betonu.

Nová loděnice na veslařském ostrově (stejnou má i VK Blesk) byla opravdovým mistrovským dílem architekta, který projektoval loděnici opravdu nadčasově a dodnes patří k nejmodernějším i nejhezčím. Loděnice byla vybudována v období let 1954-59. Celých 50 let probíhalo veslování na Veslařském ostrově v klidném, velmi příjemném a také bezpečném prostředí. Nikdo nikdy nepředpokládal, že se dožijeme povodně v takovém rozsahu, jaká nás potkala v roce 2002. Vltava v místě Veslařského ostrova stoupla přibližně o 5 metrů a budova loděnice byla zatopena do výše 1 metru nad úroveň podlahy 1. patra. Po opadnutí vody se naskytl obraz naprosté zkázy. Všude silné nánosy bahna, celý vnitřek budovy mokrý. Znamenalo to odstranění omítek, obkladů i dlažeb, o parketách nemluvě. Všechna okna a vrata rozlámána, zničena. Přestože jsme se snažili práce na obnově loděnice provádět co nejrychleji, dosud nejsme hotovi. Po přestálých mrazech došlo k poškození obou teras a opěrných zdí. V okolí budovy musí být odstraněna celá řada stromů. Obrovské poděkování patří všem členům klubu i nečlenům, kteří se podíleli na obnově loděnice.

Posádka čtyřky s kormidelníkem ČVK Praha v československém veslování byl vždy na předních místech. Nelze vypočítávat řadu vítězství. Stačí jen připomenout, že v Primátorkách zvítězil 16x a je po Dukle Praha nejčastějším vítězem. Získal hodně přes 60 mistrovských titulů v kategorii mužů a přes 40 titulů v kategorii žen. Z ČVK Praha vyšli mistři Evropy Ladislav Andrs (OH Tokyo, 1964), Světluše Bartáková, Alena Postlová, všichni odchovanci trenéra Františka Bartáka, který celý svůj život obětavě pracoval pro svůj klub. V každé ze závodnických generací bylo vždy několik závodníků, kteří působili v československé veslařské špičce nebo ve střediscích vrcholového sportu. Z největších postav slavné primátorské éry před, v průběhu a po druhé světové válce jsou to např. Křížek, Ing. Petříček. Dr. Roubík, Havlena, Dr. Kozlík, Polanecký, Vaněk, Hereyk, Heřmánek, a především rekordman Primátorek, slavný Vojta Hvězda, zakladatel Dukly Praha. Od šedesátých let to byli např. Mejta, Mach, Knejp, bratři Blechové, Zavadil, Karas, bratři Walischové, Milota, Hudeček, bratři Kauctí, Rydelová, Dušek, Procházka, Soukupová, Valenta, Štrobl a další. I v devadesátých letech byly naši odchovanci členy reprezentačních posádek mužů i žen. Byly to Blecha, Zavadil, Telenská, Nováková, Hoffman, Malinský, Knob, Karásek, vesměs medailisté z MS juniorů. Medaile z MS seniorů získali Blecha, Malinský a Soukupová. V posledních letech se k nim přiřadili také Zdeněk Karban, Michal Dohnal, Lenka Zavadilová (zlato MS juniorů 1990, bronz MS akademiků 1998) a také Jakub Friedberger, Jakub Zof – zlatí medailisté z MS juniorů 2002 na osmě, Roman Heřmánek – účastník neoficiálního MS do 23 let 2002 na čtyřce bez lehkých vah, Filip Kaplan - juniorský vicemistr světa na osmě z roku 2004 a také Ondřej Straka - účastník MS do 23 let 2004 na čtyřce bez lehkých vah.